Rychle na další fotografii: stiskněte na klávesnici šipku doprava, nebo doleva
MILES DAVIS - Kind of Blue |
Kind of Blue - super instrumentální deska na přelomu bebopu a cool jazzu, snad nejdůležitější v jazzové historii. Sešli se na ní:
trumpeta Miles Davis, piano Bill Evans, bicí Jimmy Cobb, basa Paul Chambers, tenor saxophone John Coltrane a alt saxophone Julian "Cannonball" Adderley, spolu s piano Wynton Kelly na jedné nahrávce. Na "Kind Of Blue" M.D. dost improvizuje. Jakýsi nástin písniček jim Davis předkládal pouze v hrubých rysech těsně před natáčením, přičemž ale měl už podobu skladeb předem v hlavě, což je pěkně vidět na účasti Wyntona Kellyho, kterého si přizval speciálně pouze pro jednu skladbu pro jeho odlišný styl hry na piano. Před nahráváním neměla kapela téměř žádné zkoušky a hudebníci měli jen velmi omezenou představu, co vlastně mají nahrávat. Davis jim jen rozdal kusy popsaných papírů se stupnicemi a melodickými linkami, na které budou improvizovat. Miles byl známý tím, že měl nos na velké talenty a svým hudebníkům vždy nechával maximální volnost, aby každý našel a využíval svůj jedinečný způsob hraní, no nahrávaní albumu plného nových skladeb bez zkoušky - to je něco, co znervózní i profesionála. LP bylo nahrané během 2 nahrávacích dní. Naproti všemu výsledek byl ohromující.
Úvodní "So What" začíná velice pozvolna Evansovým piánem, do kterého se po čase vmísí Davisova trubka s dusítkem a posléze bez něj, kterou střídají saxofony se svými sóly. Celá skladba se pomalu rozjíždí, ale společně se sóly graduje a jako červená nit se v ní stále vine Evansovo piano, které se tu vynoří více, tu méně. "Freddie Freeloader" je právě onou skladbou, kde na piano nehraje Bill Evans, ale Wynton Kelly a nutno podotknout, že jeho odlišný styl je opravdu znát. Vhodným způsobem doplňuje dechy, ale když se projeví v sólu, dominuje celé skladbě. Navíc zde musí posluchač chtě nechtě ocenit Davisovo neopakovatelné frázování. Následující kousek se zvláštním názvem "Blue In Green" je tím nejpomalejším a zároveň nejkratším, co na "Kind Of Blue" uslyšíte. Miles Davis zde ukazuje, proč se o něm říká, že je otcem cool jazzu. Táhlé tóny jeho trubky se mísí s pianem Billa Evanse a pokud se někomu nebude líbit právě tato velice procítěná skladba, může rovnou říct, že jazz není pro něj. Následující "All Blues", ač se to na první poslech nezdá, je skladbou hlavně pro Jimmyho Cobba a jeho bicí, jenž celou skladbou vede ostatní nástroje, které improvizují v duchu Davisových intencí, v klasickém bluesovém tempu. Poslední "Flamenco Sketches", kterou můžeme na reedici najít ve dvou alternativních verzích, což je velmi důležité, protože se jedná o skladbu, kde má každý z hudebníků prostor pro vlastní improvizaci, ukazuje, jak silnou skupinu Davis poskládal. Sóla se na jednotlivých verzích liší a tato skladba, ať už v jedné nebo druhé podobě, se stává skvělým vyvrcholením celé desky.
"Kind Of Blue" snad nemůže dostat jiné hodnocení než to nejvyšší, jedná se totiž o jednu z těch hodně zásadních desek celé jazzové tvorby, neboť udala ve své době směr jednomu jazzovému stylu či směru. Samozřejmě fanoušci Milese Davise budou tvrdit a já s nimi budou souhlasit, že nejlepší verze jeho desek jsou ty na vinylech, nicméně málokdo k nim má přístup a hlavně Davisova muzika zůstává stále stejně vynikající, ať už ji posloucháte z desky nebo z kazeťáku.
Autor:
DinosaurJr
všechny fotografie tohoto autora Datum: Po, 26. 12. 2016 Zobrazení: 9432 ×
|